Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Chci být ovládána, ale málokdo na to má…

15. 03. 2009 23:49:33
Ženy jsou dvojí: bohyně a rohožky. Pro každého jsme jednou bohyní, abychom se záhy staly rohožkou. Tím se v nás zrodí nová bohyně, ovšem pro někoho docela jiného.

Moji rodiče mě vychovávali hodně otevřeně, v určitých (totalitních) mezích svobodomyslně a demokraticky. Maminka mě učila být sama sebou, znát svou cenu a umět ji v čas a na správném místě prosadit. V určitém věku to mělo ten konkrétní dopad, že když nám školní lékařka v první třídě při rutinní prohlídce řekla: “Děti, svlékněte se", vzala jsem to z gruntu, a protože se mi líbil jeden kluk, chtěla jsem, aby věděl do čeho jde, využila příležitosti a s dětskou bezelstností se jakoby nic svlékla do naha. Byla jsem si sebou jistá natolik, že mi tenhle účel světící prostředek nepřišel nikterak nestandardní. Moji rodiče tuhle historku dlouhá léta dávali k dobru a ilustrovali tak můj údajný sklon k exhibicionismu. Mne tenkrát zklamalo, že má láska si mě s gustem prohlédla od hlavy až k patě a zpět a tím vše skončilo. Už jsem ho nezajímala. Trápila jsem se, že se mu nelíbím a tajně se mohla uvztekat, že projevuje svou náklonnost třeba nastavováním nohy mým spolužačkám. Ty se jen chichotají a nic víc a přitom on se kolem nich stále motá. Až mnohem později jsem pochopila, že princip je stále stejný. Muži nechtějí odhalenou – byť krásu -, chtějí alespoň trochu tajemna.

Na dalším, který mi dal lekci, jsem milovala tu nekonečně dlouhou patku, kterou pro mě naprosto kouzelným a neopakovatelným gestem, pohazujíc hlavou, posouval dozadu, aby mu vzápětí padla přes oko zpět. Byl to patnáctiletý pionýr, který se šel po prázdninách učit na automechanika. Mladý, neklidný, nespoutaný a drzý. Já končila gympl a byla tehdy na tom letním pionýrském táboře jako výtvarnice. Vzhlížel ke mně jako k nedosažitelné metě vedoucího pracovníka a dvořil se mi. Já ho zbožňovala ryze platonicky, ale jaksi pubertálně, protože jsem si v mém věku nedokázala ujasnit, že je to celé nesmysl. Skončil tábor a pro mě skončil svět. Chtěla jsem s ním být, vidět ho a tvářit se jako by mi vůbec o nic nešlo. Šlo mi o všechno. Šlo mi o něj a on byl pro mě tehdy vším. Byla jsem ochotná udělat cokoli pro něj, pro nás. Vypravila jsem se za ním a vyložila karty na stůl. Budeme kamarádi, přátelé a až ti bude osmnáct, můžeme být spolu celý život. Kouřil a na svět se díval jedním mžourajícím okem, které nekryla tehdy tolik módní patka. Nestál o to, nestál o mě, nechtěl tu, co chce jeho. Znovu jsem řvala a jela domů. Nepochopená, ponížená, zhrzelá. Víte, že už dneska ani nevím, jak se jmenoval? Dnes se mi k němu nevybaví výstižnější jméno než Patkař, ale byl první, kdo mě naučil, že muži chtějí ženy, které je nechtějí, a ne ty, které je chtějí.

Můžete chtít, ale nesmíte tak působit. Všechny své zásadní životní muže jsem chtěla, toužila po nich, vábila je, brečela kvůli nim třeba i v noci do polštáře a pak... když už jsem to vzdala a nechala být, měla jsem je. Doma, v posteli, kdekoli jsem chtěla. Z vášní a chemických reakcí v těle se stávaly trvalejší pilíře vztahu a ty mi vlévaly do žil ty mateřštější geny. Kvůli jednomu jsem začala nosit podvazky, kvůli dalšímu jsem je zase uložila hluboko do šuplíku. S jedním jsem se stala zarytou vegetariánkou, pro jiného jsem přestala experimentovat s barvami na své hlavě, kvůli jinému jsem byla ochotná vstát o hodinu dřív, aby mě poté našel v posteli nalíčenou, protože to měl rád. Začala jsem se měnit. Chtěla jsem být pro svého partnera tou, kterou chtěl mít, ale už jsem přestávala být tou, která očarovala jeho samčí ego. Pro venkovní svět stále ta schopná, konfliktní, výkonná a občas i neoblíbeně sebevědomá, doma ta, co se snaží stíhat vařit teplou večeři, vyžehlit košili a zároveň jako žena vamp být připravená kdykoli na cokoli. Nevím, proč se to tak dělo, ale ztrácela jsem sama sebe pro to, abych byla ve svých očích tím lepším já pro svůj protějšek.

Můj další osudový muž byl barman. Přerušila jsem kvůli našemu štěstí studia na vysoké škole a odjela pinglovat do společně pronajatého podniku za hranice. Pracovali jsme po nocích a protože on měl rád bujarý život, utráceli jsme vesele, co jsme vydělali. Dodělávala jsem školu na koleně, pendlovala mezi univerzitní studovnou a rakouským barem a jemu se to přestávalo čím dál tím míň líbit. Vrcholem důkazu mojí oddanosti měl být následující podvod. Naprosto natvrdo mě nutil napsat si do studijního průkazu - indexu - poslední chybějící známku, abych pak už jednou provždy mohla odjet s ním. Tehdy jsem definitivně pochopila, že oddanost má svoje meze, a poté, co jsem ho našla v bytě v posteli s mojí tehdejší spolužačkou, jsem se definitivně sbalila a odešla. Postupem času jsem se dozvěděla, že podobných bokovek bylo daleko víc, protože se mnou si prý byl víc než jistý. V životě by mě nenapadlo, že při naší sexuální frekvenci a pestrosti, kdy já byla z velké lásky schopná pro orgasmus skákat div ne po hlavě a odpichovat se ušima, bude mít ještě chuť a potřebu realizovat se jinde. Potkala jsem ho za několik let. Pozval mě do kavárny a představil mi svou nenápadnou tmavovlasou šedě obyčejnou manželku. Když si zašla na toaletu, spiklenecky mi nabídl nezávazný společný milenecký sex, protože prý na naše nekonečné noci nemůže zapomenout! Zaplatila jsem a odcházela s přesvědčením, že muži flirtují s blondýnami, ale berou si brunety.

S následujícím intelektuálem jsem se naučila žít v naprosté toleranci. Společné pravidelné večery, samostatné víkendy, každý svou práci, pravidelný sex. Žili jsme tak tolerantně vedle sebe, až jsme žili každý sám. Maluje obrazy a jsme fakt dobří přátelé, kteří, jak mi řekl, si to přátelství nebudou kazit sexem.

Po krátké, ale o to intenzivnější samostatné feministicky emancipované životní etapě, kdy jsem propagovala myšlenku, že ovce v Austrálii slepnou, netřídíme odpad a je lepší být a žít nezávisle a sama, jsem o to víc pochopila, že muži jsou to, co k životu potřebuji, ačkoli vůbec ne pro „ty chlapské práce“. Nevyznám se v mužích, stejně jako se dost často nevyznám sama v sobě. A čím větší mám jistotu, že vím, jak chci, aby můj život běžel, tím spíš to dopadne úplně jinak. Čím jasněji si říkám, že muže nepotřebuji a vím docela jistě, že bez nich dokážu žít, uvědomuji si, jak jsou pro mě nepostradatelní. Jsou pro mne součástí životního hlavolamu se štítkem partnerství. Se všemi klady i zápory, které v sobě nesou. Protože právě muži mě naučili jedno z mých zásadních současných životních hesel, že není důležité se podobat jednomu či druhému. Podstatou je zůstat sama sebou.

P.S. A jestli jste se v mém příběhu našly (nebo našli), podobnost je opravdu čistě náhodná.

Autor: Kateřina Hamrová | neděle 15.3.2009 23:49 | karma článku: 31.28 | přečteno: 3941x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Média

Lukáš Moudrý

Nenávist na internetu

Žijeme v době, kde už není místo pro nevulgární rozhovory? Kde se oháníme jen demagogií, lhaním a agresí? Pevně věřím tomu, že ne a že stačí podívat se kriticky do našich niter.

23.9.2017 v 8:09 | Karma článku: 14.39 | Přečteno: 590 | Diskuse

Michal Lendvorsky

Najsledovanejšie videa zo sveta

Vysoko sledované videa zo sveta. Niektoré staré, niektoré novšie. Iné zase hlúpe alebo dojímavé. Viac v nasledujúcom článku.

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 3.36 | Přečteno: 98 | Diskuse

Petr Karas

Víte to vy?

Je výborné, že slavný válečný román o osudech dobrého vojáka Švejka se mi někde ztratil. Alespoň nemusím hledat, na které stránce a ve kterém díle románu se o tom psalo: ušetřím tedy mnoho času.

20.9.2017 v 15:20 | Karma článku: 9.95 | Přečteno: 298 | Diskuse

Jan Bartoň

Zaorálek myslel na Trockého

Nehoda ministra Lubomíra Zaorálka je mimo jiné doplněná rozhovorem na novinky.cz. V něm se Zaorálek přiznává, že po zranění hlavy myslel na Trockého.

18.9.2017 v 9:04 | Karma článku: 25.60 | Přečteno: 975 | Diskuse

Adam Mikulášek

Uklízíte v ČT? Žádná politická vyjádření ani na soukromém Facebooku!

Vedení ČT nakázalo všem zaměstnancům tohoto média, aby se zdrželi vyjadřování svých politických postojů před volbami, v rámci „nezávislosti“. Jenže nikoli jen z pozice pracovníků ČT, ale i jako soukromým osobám.

15.9.2017 v 15:45 | Karma článku: 32.24 | Přečteno: 862 | Diskuse
Počet článků 5 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 8893
Ředitelka soutěží Miss Junior a Miss Internet, rozhlasová a televizní moderátorka

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.