Kateřina Hamrová

Kateřina Hamrová: Otevřený dopis Libušce Vojtkové

28. 07. 2009 22:46:26
Milá Libuško, mám vás ráda jako ženu plnou ladných pohybů, která se pro tanec prostě narodila a také jako ženu, která se po porodu se syna Matýska úžasně rychle dostala do formy. Dle médií a vašich tvrzení jste se „do té formy“ prý dostala hlavně díky stresům a trápení spojenými s otcem vašeho dítěte.

Přes dva roky jsem navštěvovala soudy, abych doslova bojovala o dcery, se kterými jsem od jejich dvou a tří let zůstala sama, protože můj nevyzrálý manžel hrdě prohlásil, že se zamiloval jinde a odchází od nás.

Dva roky jsem byla tak hloupá, že jsem se snažila, umožnit mu žít jeho nezávislý život s milenkami a zároveň ten občasný ́rodinný ́ na Vánoce a narozeniny holčiček s dárky, které jsem nakoupila já.

Když jsem po šesti letech odluky pochopila, že rodina, pro kterou jsem se rozhodla upozadit svoji kariéru v médiích, jemu nic neříká, s přesvědčením, že rozvod bude formalitou rozchodu dvou slušných lidí, jsem podala žádost. A tehdy se roztočil buben pračky se špinavým prádlem, které bych si ani v nejhorším snu nedokázala představit.

Najednou chtěl dcery do své péče, vždyť, jak tvrdil, je plnohodnotným otcem, který má právo starat se o své děti. Nikoho nezajímalo, že ani neví, co jedí, jaké mají zvyky, jak žijí a co mají rády, protože je prakticky nezná, neboť ho šest let nezajímaly. Z podnětu mého manžela jsme s dcerami prošly potupným psychologickým zkoumáním, které mělo určit, zda jsem vůbec vhodná jako matka, aby mi dcery byly svěřeny do péče. Během řízení jsem slyšela z úst mého manžela i jeho právní zástupkyně lži, ačkoli do té doby jsem žila v iluzi, že u soudu se pod přísahou lhát nesmí. Sociální pracovnice s pearcingy snad všude možně posuzovala, zda jsem já ta vhodná nebo spíše můj manžel, protože přece, jak říkala: Když se po šesti letech rozhodl být otcem, musíme mu to umožnit! Kdo? Já? Dcery? Ona? Jak mohou soudit a určovat život dětí instituce, organizace, úřady? Ano, mohou.

Nikdo nezohlednil automaticky to, že holčičky mají skvělé výsledky ve škole, že jim finacuji mimoškolní aktivty, že otec byl ten, kdo odešel a jak budeme žít ho nezajímalo. Dokonce jsem se u soudu dozvěděla, že skutečnost, kdy muž – manžel – opustí rodinu s malými dětmi pro milenecký vztah, je v dnešní době, kdy se rozpadá každé třetí manželství, standardem!

Dnes jsou dcery v mojí péči, a jestli svému otci odpustí trápení a ponižování, jakému je vystavil, je jen na nich, ale jistě vím, že mu to nezapomenou. Stejně jako já vím, že boží mlýny melou, ale co má člověk z pocitu satisfakce? Někoho možná uspokojí, já ale nepotřebuji pocit pomyslné nadliské spravedlnosti.

Víte, vždy se říká, že podíl na rozchodu mají obě strany. Já ten svůj podíl vidím ve volbě nesprávného muže. Mé instinkty zklamaly a já si vybrala nevyzrálého a nestabilního chudáka, který se bude hledat celý život. Bohužel jsem ho zvolila za otce svých dětí... Na druhou stranu jsem šťastná, že mi osud dopřál mít právě tyhle dvě zdravé děti.

Jeden přítel můj příběh shrnuje slovy: „Vzala jste si debila!“

Ale já si ́toho debila ́ brala v kostele s plným odhodláním být s ním v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, dokud nás smrt nerozdělí... tak tady to mám!

Nesuď, abys nebyl souzen, říká jedno životní moudro a ještě Každý svého štěstí strůjcem... Nesoudím vás, ale jen si vzpomínám, jak jste Pepu odváděla od Sabiny a malé Váji... z toho úhlu pohledu mi nynější zaříkávání Jovany přijde od věci. To vy jste si vybrala otce svého dítěte. A tady to máte!

Autor: Kateřina Hamrová | karma: 24.80 | přečteno: 2390 ×
Poslední články autora